dnes je: 18.11.2017 svátek má: Romana
obec Údrnice
oficiální internetové stránky

historie

Nejstarší písemné zprávy o obcích Údrnice a Údrnická Lhota
První písemné zmínky o Údrnicích a Údrnické Lhotě
Údrnice a Údrnická Lhota ve 14. – 16. století
Údrnice a Údrnická Lhota do války třicetileté
Únětice v letech 1546 - 1628
Dějiny Bílska do války třicetileté
Za Albrechta z Valdštejna
Údrnice a Údrnická Lhota v záznamech berní ruly
Pod správou hrabat Schliků, tereziánský katastr
Z církevních dějin Údrnic do konce 18. století
Z dob roboty v Údrnicích
Správní členění obcí po roce 1848, jejich demografický vývoj v letech 1880 - 1930
Údrnice a prusko-rakouská válka (1866)
Počátky školy v Údrnicích, školní příslušnost obcí Údrnická Lhota, Únětice a Bílsko
Zaznamenané lidové zvyky
Lnářství v Údrnicích
Řepaření v Údrnicích
Ze spolkového života obcí na přelomu 19. a 20. století
První světová válka
Údrnice po roce 1950
Po roce 1989

Historie Údrnic, Únětic, Údrnické Lhoty a Bílska od nejstarších písemných zmínek až po současnost

Nejstarší písemné zprávy o obcích Údrnice a Údrnická Lhota

Obec Údrnice leží v jihozápadní části jičínského regionu. Rozkládá se v mělkém údolí chráněném na východě a severovýchodě mírným návrším, jemuž se odedávna říkalo „Na Vrchách“. Podobným, mírně se sklánějícím návrším je ohraničena také na jihu, kde se otevírá příchod k sousedním Úněticím. Oblast k západu stoupá směrem k Libáni, na jihovýchodním hřbetu leží Údrnická Lhota. Jižně od Údrnic se rozkládá obec Bílsko.

Údrnice, Údrnickou Lhotu, Únětice a Bílsko spojuje společná správa obecního úřadu v Údrnicích. Ačkoli dnes vytvářejí jeden správní celek, prošla každá z obcí svým vlastním, specifickým vývojem. Zatímco osudy Údrnic a Údrnické Lhoty jsou si přitom velmi blízké, nebo? je utvářely podobné historické události, dějiny Únětic a zejména pak Bílska charakterizují jiná, na Údrnicích a Údrnické Lhotě většinou nezávislá dějinná specifika. Přes osobitost rekonstruovaného vývoje sledovaných obcí nacházíme v dějinách každé z nich několik všem společných historických momentů.

Ve starších písemných pramenech a literatuře české jazykové provenience se Údrnice, Údrnická Lhota a Únětice připomínají svými starými názvy – Oudrnice, Lhota Oudrnická a Ounětice. Dnešní podoba jejich názvů – Údrnice, Údrnická Lhota a Únětice – byla úředně zavedena teprve v roce 1927. Podoba názvu obce Bílsko se ustálila mnohem dříve, snad zúžením z tvaru Bielsko, a dále se již neměnila.>

První písemné zmínky o Údrnicích a Údrnické Lhotě

Osudy Údrnic a Údrnické Lhoty nám písemné prameny umožňují sledovat od prvního desetiletí 14. století. Obě obce tehdy přináležely k majetku pana Voka z Rotštejna (Wok de Rotsteyna, Vok de Rotensteina), jednoho z četných příslušníků mohutného rozrodu Markvarticů. Kromě Údrnic, Údrnické Lhoty a několika dalších statků na jihozápadním Jičínsku (např. Ketně a Bartoušova) spravoval pan Vok rodový hrad Rotštejn a řadu vesnic v jeho širším okolí (např. Klokočí, Loktuši, Dubecko, Vrát, Loučky, Bystrou, Bukovinu či Klimkovice). Nejpozději v roce 1318 se však v důsledku rodinných majetkoprávních sporů dostal do otevřeného konfliktu s mnoha svými příbuznými, kteří za vojenské pomoci několika desítek příslušníků nižší šlechty z okolí začali jeho statky plenit a opakovaně mu tak způsobovali škody na koních, dobytku a jiném jeho majetku. Ve snaze dovolat se svého práva a zabránit dalšímu drancování svých statků začal Vok jednotlivé škůdce pohánět před zemský soud.

V případě Údrnic figurují mezi obžalovanými např. Ondřej z Mostku (Andream de Mostca), Ratiboř ze Železnice (Ratibor de Zeleznicze) či Zdislav ze Zvířetic (Sdislaum de Zwierzieticz), v případě Údrnické Lhoty pak např. Léva z Konecchlumí (Lewam de Koneczchlumye). Celý spor mezi znepřátelenými stranami se značně zkomplikoval roku 1322 zajetím pana Voka na jeho tvrzi (municione) v Údrnické Lhotě. Tehdy se proti učiněnému bezpráví ohradila i Vokova žena Rychce z Rotštejna (Richczie de Rotsteyna), která měla na statích svého muže zapsané věno ve výši 800 hřiven stříbra. Před zemským soudem si stěžovala na Jaroslava z Luh (Jaroslaum de Luha) a Bohuslava, Otu a Jana z Labouně (Bohuslaum de Labunye, Otonem, Jan ibidem), kteří se podle jejích slov neprávem zmocnili Bartoušova, Údrnické Lhoty i s tvrzí, dvou dílů Ketně i s keteňským mlýnem, části vsi Údrnice a také všech přináležitostí a práv s nimi spojených.

První soudní záznamy o celém případu, které byly do desk zemských zaneseny již v roce 1318, představují vůbec první písemné zmínky o obcích Údrnice (in Vdrinicz) a Údrnická Lhota (in Lhotie) (EMLER, J. (ed.). Reliquiae tabularum terrae citationum vetustissimae I. Pragae 1870, s. 58 ad., n. 204, 314.). O závěrech, k nimž v posuzování sporu zemský soud dospěl, nás prameny sice přímo neinformují, je však zřejmé, že ačkoli Vok z Rotštejna řadu svých pří vyhrál, zůstala část jeho majetku – mj. i Údrnice a Údrnická Lhota – v držení jeho odpůrců. Potvrzuje to i další zpráva o Údrnicích, kterou spolu s>datací 1356 – 1360 nacházíme opět v deskách zemských. Jako majitelé obce se v ní zmiňují bratři Bohuněk z Dolan (Bohunco de Dolan), připisující na Údrnicích věno své manželce Ance (Ankam), a Markvart z Bartoušova (Marquardam de Bartossowa), jindy zvaný také z Labouně či z Údrnic (EMLER, J. (ed.). Reliquiae tabularum terrae citationum vetustissimae I. Pragae 1870, s. 421.). Oba bratři pocházeli ze staročeského vladyckého rodu „z Labouně“, jejichž výše zmínění předkové se roku 1322 zmocnili části Vokova majetku. Koncem 14. století se Labouňští, představující tehdy již velmi početný a mocný rod, který ovládal řadu statků na Jičínsku, rozdělili v několik větví – mj. na pány z Dolan, z Bartoušova, z Údrnic, na Kosické z Labouně, Zlivské či později na Bradské z Labouně.>

Údrnice a Údrnická Lhota ve 14. – 16. století

Podle zpráv písemných pramenů si Labouňští podrželi své vlastnické právo na Údrnice a Údrnickou Lhotu ještě po několik svých generací. Jejich sídlem se stala údrnická tvrz „Hrádek“, kterou snad sami vystavěli, zatímco tvrz v Údrnické Lhotě se po roce 1322 již nepřipomíná a lze tedy předpokládat, že zanikla.

Roku 1393 se jako majitel obou vsí znovu připomíná Markvart z Bartoušova a Údrnic, o němž navíc víme, že od roku 1381 zastával úřad jičínského rychtáře a v letech 1393 – 1398 úřad purkrabího na vartemberském hradě Veliši. Po jeho smrti, někdy před rokem 1410, se správy rodinných statků ujala jménem jeho nezletilého syna jeho manželka - vdova Zdena, po ní pak, nejpozději roku 1414, Markvartův blízký příbuzný Otík z Labouně. Téhož Otíka, a pokud by tento zemřel, tak jeho syna Marvarta, jmenovala roku 1438 Machna z Veselé, držitelka statků Veliš, Brada, Vysoké Veselí, Bydžov a Hradiš?ko, jedním z odpovědných za správu svého majetku (KALOUSEK, J. (red.). Archiv český. Díl XV. Praha 1896, s. 190.). Panovníkem potvrzený dědic jejího odkazu, Hašek z Valdštejna, si z vytčených statků podržel jen hrad Veliš, zatímco ostatní rozprodal. Hrad a panství Bradu od něho po roce 1439 odkoupil dědic Otíka z Labouně, Markvart z Údrnic, který si pak také Bradu vyvolil za své hlavní sídlo a stal se zakladatelem větve Labouňských užívající predikátu „Bradský z Labouně“. Prameny o něm přinášejí drobné zprávy až do roku 1468, poté již připomínají jeho nástupce Otíka Bradského z Labouně, který po roce 1482 panství Brada prodal a přesídlil zpět do Údrnic.

Zajímavé je zjištění, jaké povědomí o dějinách Údrnické Lhoty měli její obyvatelé v 19. století. Po generace místních pamětníků se tradovala jediná „známá“ zpráva k historii obce do roku 1685 - v roce 1420 prý Údrnickou Lhotu vlastnili dva zámožní zemané – Petr Petrovič a Martin Martinic. Ti měli být také zakladateli kostela, fary a hřbitova v sousedních Údrnicích. (SOkA Jičín, fond Archiv obce Údrnická Lhota (neusp.), Pamětní kniha (1904 – 1939)). Historické prameny však uvedené skutečnosti nepotvrzují - jména uvedených zemanů neznají a k založení kostela, fary a hřbitova zaznamenávají odlišné, a narozdíl od tradované hypotézy, nesporné informace.

Počátkem 16. století končí dějiny Údrnic a Údrnické Lhoty jako svobodných statků spoluutvářejících malé panství drobných zemanů. Dobová hospodářská situace provázená poklesem hodnoty peněz a všeobecným růstem cen snižovala jejich schopnost své vladyky uživit a ti je proto prodávali větším pozemkovým pánům ve svém okolí. Údrnice a Údrnická Lhota se roku 1511 staly součástí velišského panství pana Mikuláše ml. Trčky z Lípy. S novým majitelem přestala být údrnická tvrz (Hrádek) panským sídlem, zpustla a brzy nato zanikla – písemné prameny ji roku 1567 nazývají „Zlivštejn“ a popisují ji jako pustou. Údrnická obecní kronika k tomu dodává, že údajně ještě v roce 1856 byly na jejím místě zbytky zdiva, které místní obyvatelé rozebírali na opravu svých stavení (SOkA Jičín, fond Archiv obce Údrnice (neusp.), Pamětní kniha obce Oudrnice (1927 – 1937)).

Údrnice a Údrnická Lhota do války třicetileté

Trčkové z Lípy, jeden z nejmocnějších a nejbohatších panských rodů celého Českého království, se na Jičínsku zakoupili v osobě Mikuláše staršího Trčky z Lípy, který v roce 1487 získal velišské panství Samuela z Hrádku a Valečova. Že se jednalo o poměrně rozsáhlé zboží nemalé hodnoty potvrzuje i dobový zápis do desk zemských uvádějící součástí panství: hrad Veliš, městečko Podhradí, město Jičín, dva dvory a 21 vsí včetně Údrnic a Údrnické Lhoty. Výše dohodnuté kupní ceny byla vyčíslena na 19 800 uherských zlatých.

Mikulášovo rodinné jmění, rozšířené brzy o další statky, převzal roku 1509 jeho synovec Mikuláš mladší Trčka z Lípy, po něm přešlo v roce 1516 na potomky Mikuláše staršího. Když se pak tito roku 1533 o majetek dělili, dostal se Veliš Mikuláši Trčkovi z Lípy - nejmladšímu synovi Mikuláše staršího. Kromě hradu Veliše zahrnoval jeho díl i pustý hrad Brada, hrad a městečko Svojanov, městečko Bystré a přes 60 k nim přináležejících vsí, mezi nimiž se znovu objevují i Údrnice a Údrnická Lhota. Zápis stvrzující platnost provedeného majetkového vyrovnání obnovil v deskách zemských v roce 1542 Mikulášův syn a nový majitel velišského panství, pan Vilém Trčka na Opočně a na Veliši. Ten byl se svým majetkem, odhadnutým roku 1557 na 169 083 kop grošů českých, již třetím nejbohatším šlechticem Českého království. Trčkové pak velišské panství drželi až do roku 1606, kdy jej tehdejší jeho majitel Jan Rudolf Trčka z Lípy prodal Jindřichu Matyášovi z Thurnu.

Thurn, známý válečník a vysoký úředník císařského dvora, jeden z nejbohatších mužů země, vládl svým rozsáhlým statkům včetně nově nabytého Veliše poměrně krátce – jako jeden z hlavních iniciátorů pražské defenestrace (1618), velitel stavovského vojska a přední člen celého stavovského odboje byl po prohrané bitvě na Bílé hoře (1620) v roce 1621 odsouzen hrdelní komisí ke ztrátě hrdla, cti i všech svých statků. Trest smrti, jemuž se vyhnul včasným odchodem do emigrace, byl sice vykonán jen symbolicky - přibitím jeho jména na šibenici – konfiskace jeho statků však proběhla v plné míře. Státu propadlé velišské panství koupil v roce 1622 Albrecht z Valdštejna.

Únětice v letech 1546 - 1628

Únětice se připomínají poprvé v roce 1546. Rozbor příslušných písemných pramenů i závěry archeologických průzkumů naznačují, že by se v jejich případě mohlo jednat o ves vysazenou právě až v první polovině 16. století. Snad tedy již od svých počátků, rozhodně však nejpozději v uvedeném roce 1546 byly Únětice součástí střevačského panství Straníků z Kopidlna. Tehdy totiž byly - spolu s dvorem, tvrzí, městečkem Střevač a dalšími 9-ti vesnicemi - zaneseny do desk zemských jako vlastnictví dedikovaného nástupce rodinného majetku, Václava Straníka z Kopidlna. Ve správě jeho rodu však zůstaly jen do roku 1584, nebo? tehdy byla Střevač prodána Burianovi Trčkovi z Lípy. Tak byly Únětice přičleněny k panství Veliš, jehož součást tvořily od roku 1511 také Údrnice a Údrnická Lhota. V dějinách Únětic však trčkovská správa představovala jen několikaměsíční epizodu – ještě v roce 1584 Burian Trčka z Lípy střevačský statek prodal Jiříkovi Pruskovskému z Pruskova, majiteli panství Staré Hrady.

Pruskovští zůstali únětickou vrchností až do počátku třicetileté války. Po Jiříkovi Pruskovském z Pruskova, známém staviteli renesančního starohradského zámeckého areálu,>nastoupili společnou správu rodinného dědictví jeho synové Jan Kryštof a Oldřich Desiderius. Když se pak tito roku 1593 o otcovské statky dělili, připadlo starohradské panství včetně Únětic Oldřichu Desideriovi, zatímco Jan Kryštof se ujal rodinných statků ve Slezsku. Podle zápisu zaneseného tehdy do desk zemských zahrnovalo Oldřichovo panství Staré Hrady: „Hrad Starý v nově nemalým nákladem vystavěný […]. Při samém zámku klenutý kostel pěkně upravený, pivovar, cihelna, vápenice, dvě jelení obory, tři vinice, chmelnice, mlýny, dvory, město Libáň, vsi Stará, Sedliště, Mlýny, Važice, Řmenín, Líčeň, Kříženec, Zliv, Psinice […], Kelníky, Křešice, Běchary, Únětice, městečko Třevač, Bystřice, Drahoraz, vše s 234 usedlíky, rybníky a lesy.“ (VOJTÍŠEK, F. Opomíjené Staré Hrady u Libáně. B.m., b.d., nestr.) Oldřich Desiderius, absolvent pražské klementinské jezuitské koleje a později císařský komorník a rada, proslul jako podporovatel věd a umění – to ostatně dokázal i při správě svého panství. Jeho přítelem byl např. Bartoloměj Paprocký z Hlahol či Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, s nímž roku 1614 vykonal cestu do Španělska. Když pak roku 1618, těsně před vypuknutím českého stavovského povstání zemřel, ujala se po něm pozůstalých statků jeho manželka Johana ze Sulevic. Tehdy však byly, pravděpodobně vinou Oldřich Desideria, již natolik zadlužené, že je vdova Johana nedokázala dále udržet a ještě roku 1618 je postoupila svému hlavnímu věřiteli, Vilému z Lobkovic. Ten pak nově nabyté zboží převedl na svou manželku Kateřinu Benignu, od níž je roku 1628 odkoupil Albrecht z Valdštejna.

Dějiny Bílska do války třicetileté

První zprávu o obci Bílsko (Bielsko) datují písemné prameny do roku 1403. Tehdy se jako její majitelé připomínají zeman Václav a jeho bratr kněz Drslav z Cholenic, kteří z ní věnovali stálý důchod 8 kop grošů na oltář Všech Svatých v Běcharech (PODLAHA, A. (ed.). Libri erectionis archidioecesis pragensis saeculo XIV. et XV. Libri VI (1397 – 1405). Pragae 1927, s. 328.). Další zprávu vztahující se bezpečně k Bílsku u Kopidlna uvádějí prameny až pro rok 1548 – ves tehdy získal Jan Haugvic z Biskupic, desky zemské však dodávají, že již o šest let později ji postoupil Václavu Chvalovskému z Ledec. Ten zde spolu se svými syny Jindřichem a Karlem vybudoval tvrz, která se poprvé připomíná v roce 1581. Tehdy již jménem dědice Václavova zboží vystupuje mladší z obou bratří – Karel Chvalovský z Ledec. Prameny pak přinášejí drobné zprávy i o jeho manželce Kateřině ze Šanova, která měla na bílském statku zapsáno věno ve výši 1000 kop gr. českých. Snad ještě v roce 1581 nebo krátce po něm Karel zemřel, a protože neměl mužské potomky, ujaly se správy rodinných statků jeho sestry Markéta Maternová a Veronika Sudkovská. Když se pak tyto o bratrovo dědictví roku 1583 dělily, připadl statek Bílsko i s tvrzí Veronice. Ta ho ještě téhož roku postoupila svému muži Janu Sudkovskému z Hennersdorfu, za což od něj obdržela věnný zápis na bílské tvrzi ve výši 1000 kop gr. českých. Někdy na přelomu 17. století se Bílsko dostalo do majetku Jindřicha Materny z Květnice, který jej pak roku 1629 prodal Albrechtovi z Valdštejna.

Za Albrechta z Valdštejna

Ve dvacátých letech 17. století se Údrnice, Údrnická Lhota, Únětice i Bílsko staly na několik let součástí proslulého frýdlantského panství Albrechta z Valdštejna. Údrnice a Údrnickou Lhotu získal Valdštejn v roce 1622 spolu s dalšími statky velišského panství konfiskovaného roku 1622 odbojnému Thurnovi, Únětice přešly k jeho majetku jako díl starohradského panství, které mu roku 1628 postoupila Kateřina Benigna z Lobkovic. Veliši i Starým Hradům přitom Valdštejn udělil statut statků komorních (fideikomisních), tedy statků od celku jeho frýdlantského panství neoddělitelných. Jinak tomu bylo v případě Bílska, které nebylo součástí většího správního celku, ale bylo statkem samostatným a které si Valdštejn poté, co jej roku 1629 zakoupil od Jindřicha Materny z Květnice, nepodržel přímo, ale postoupil jej jako léno Adamovi Neffovi.

Po Valdštejnově zavraždění v Chebu v roce 1634 byly statky frýdlantského panství zkonfiskovány a ve většině případů se dostaly jiným než svým původním majitelům - císař jimi odměnil své věrné a zároveň je použil na úhradu svých válečných dluhů. Veliš a Staré Hrady byly roku 1635 postoupeny ke správě a o dva roky později pak i dědičně ponechány prezidentu dvorní vojenské rady a významnému císařskému vojevůdci hraběti Jindřichu Schlikovi. Statek Bílsko získal roku 1636 císařský podplukovník Jan Müller ze Zlaté Koruny, syn výše zmíněného Adama Neffa (srov. k tomu BÍLEK, T.V. Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618. Díl II. Praha 1883, s. 721, 764, 774, 787 a 793.).

Údrnice a Údrnická Lhota v záznamech berní ruly

Zatímco za Valdštejnova života prožívalo frýdlantské panství, ačkoli zatíženo obrovskými robotami, období míru a konjunktury, bylo jeho zavražděním vystaveno skutečným válečným útrapám. Celý kraj byl tehdy drancován nepřátelskými vojsky Švédů a Sasů, stejně jako domácími císařskými pluky. Libáňsko utrpělo snad nejvíce roku 1646, když jeho vesnice, které nemohly zaplatit uložené výpalné, plenila vojska švédského generála Lattermanna.

Jaká byla situace našich vsích v prvních poválečných letech nám přibližuje pozemkový katastr zvaný „berní rula“ z roku 1654. Údrnice a Údrnická Lhota jsou v jeho zápisech vedeny společně, mezi statky panství velišského a kopidlenského. V Údrnicích bylo evidováno 14 sedláků a 7 chalupníků, jejich pole byla označena jako „úrodná“. Největším sedlákem v obci byl Jiřík Tesařů, kterému patřilo celkem 15 kop záhonů orných polí >(v přepočtu 1 kopa = 60 záhonů = 2, 36 ha, tedy 15 kop záhonů = 35,40 ha). Pět sedláků mělo pole po 12-ti kopách (28,32 ha), pět po 9-ti kopách (21,24 ha), zbylí tři hospodařili na půdě o rozloze po 6-ti kopách (14,16 ha). Z chalupníků měl Jakub Pakeš 4 kopy 30 záhonů (10,62 ha), čtyři měli po 3 kopách (7,08 ha), jeden po 2 kopách (4,72 ha) a poslední pak 1 kopu 30 záhonů (3,54 ha). Celkem bylo tedy v obci 158 kop záhonů (372,88 ha), přičemž žádný z gruntů nebyl popsán jako pustý.

>

>V Údrnické Lhotě bylo ve stejné době 7 hospodářů, z nichž největší statek, k němuž příslušelo 24 kop záhonů orné půdy (56,64 ha), měl Jakub Paleček. Ke třem jiným statkům patřila půda o rozloze po 12-ti kopách záhonů (28,32 ha), tři hospodáři pak měli pole o výměře 9 kop 40 záhonů (22,82 ha), 6 kop (14,16 ha) a 3 kopy (7,08 ha). Úhrnem bylo v obci 78 kop 40 záhonů orné půdy (185,7 ha). Podobně jako v Údrnicích nebyl ani zde zaznamenán jediný pustý grunt (SOkA Jičín, fond Písemná pozůstalost – Jaroslav Mencl, kart. 4, sl. Údrnice, Údrnická Lhota.).

>

>Záznamy berní ruly potvrzují, že Údrnice ani Údrnická Lhota nebyly průběhem třicetileté války poškozeny tak jako jiné vesnice v jejich okolí. Jako pusté popisuje berní rula např. vsi Křešice či Rychnovy, podobně postiženy byly i Milkovice či Kříženec, které, jak potvrzuje i osobní svědectví Bohuslava Balbína, roku 1646 vyhořely.

Pod správou hrabat Schliků, tereziánský katastr

V souvislosti s valdštejnskými konfiskacemi se Údrnice, Údrnická Lhota a Únětice staly součástí formujícího se jičínského panství hraběcího rodu Schliků. Kromě Veliše a Starých Hradů jej od roku 1638 spoluutvářelo i panství Kopidlno, které Jindřich Schlik získal směnou s Ditrichsteinem za své vzdálené Ivanovice na Hané. Další rozšíření rodinného majetku pak úspěšně pokračovalo i za Jindřichových nástupců – pro dějiny námi sledovaných obcí je přitom důležitý zejména rok 1681, nebo? tehdy odkoupil František Josef Schlik od Heleny Rašínové ze Žlunic ves Bílsko. Tak přestala být bílská tvrz panským sídlem a brzy poté zanikla – po roce 1681 se v písemných pramenech již nepřipomíná.

V osmdesátých letech 17. století bylo jičínské panství Schliků rozděleno na čtyři díly: velišský (vokšický), starohradský, kopidlenský a bartoušovský. Kopidlno a Staré Hrady byly začleněny do schlikovského fideikomisu (svěřenectví, tedy statky nedělitelného rodinného dědictví), Bartoušov a Veliš byly přeměněny na statky alodiální (svobodné šlechtické statky). Celý majetek byl poté dělen mezi Františka Josefa a jeho nevlastního bratra Leopolda Antonína Schlika – Leopold Antonín získal statky velišské, František Josef pak Bartoušov, Kopidlno a Staré Hrady. Ke znovusjednocení rodinného dědictví došlo sice zásluhou Františka Josefa ještě koncem osmdesátých let, po jeho smrti (1740) však bylo znovu děleno. Majitelem statků alodiálních (Veliš a Bartoušov) se stala vdova po Františku Josefovi – Anna Josefa, rodinný fideikomis (Staré Hrady a Kopidlno) připadl Františku Jindřichovi, synovi Leopolda Antonína. Tak se starohradské Únětice spolu s Údrnicemi, přidělenými již v osmdesátých letech 17. století k panství Kopidlno, dostaly pod správu Františka Jindřicha, zatímco Údrnická Lhota a Bílsko, součást panství Veliš a Bartoušov, připadly ovdovělé Anně Josefě.

Takové majetkoprávní vztahy charakterizovaly schlikovské panství i v roce 1757, kdy vstoupil v platnost tereziánský katastr. Panství Kopidlno a Staré Hrady utvářelo tehdy celkem 21 vsí, přičemž Údrnice se se svými 860 strychy orných polí (1 strych = 1 korec = 0,29 ha, v přepočtu tedy 860 strychů = 249,4 ha), řadily mezi 5 největších vsí, zatímco Únětice, k nimž příslušelo 397 strychů polností (115,1 ha), patřily naopak mezi 6 nejmenších. V Údrnicích žilo celkem 21 hospodářů, z nichž 9 jich mělo pole o rozloze nad 60 strychů (nad 17,4 ha), 5 hospodařilo na půdě o výměře mezi 5,1 – 15 strychů (1,48 – 4,35 ha), 4 vlastnili pole s rozlohou mezi 30,1 – 60 strychy (8,73 – 17,40 ha) a 3 patřilo pole o rozloze mezi 15,1 - 30 strychy (4,38 ha – 8,70 ha). V Úněticích obdělávalo 6 z celkového počtu 14 evidovaných hospodářů pole o rozloze 5,1 – 15 strychů, 4 měli pole mezi 30,1 – 60 strychy, 3 vlastnili polnost s rozlohou mezi 15,1 – 30 strychy a jen 1 měl pole, které svou výměrou přesahovalo 60 strychů. Oběma obcím předepisovala vrchnost třídenní dvojspřežní koňskou robotu, jeden a půl denní robotu s vozem a jedno- nebo třídenní robotu ruční, počet robotníků povolaných z každé z nich se však odvíjel od rozlohy obdělávaných polí. V Údrnicích mělo koňskou robotu nařízeno 10 hospodářů, v Úněticích jen 2, robotou s vozem byli v Údrnicích povinni 3, v Úněticích 4 hospodáři, třídenní ruční robotu vykonávalo v obou obcích shodně 8, jednodenní pak 10 hospodářů. V Úněticích byl evidován jeden krejčí, vedle něho pak pět podruhů, kteří, jak poznamenává tereziánský katastr: „nemohou se vychovati“.

K panství Veliš a Bartoušov příslušelo ve stejném roce 49 vsí, přičemž Údrnická Lhota a Bílsko patřily k těm menším. V Údrnické Lhotě bylo evidováno 7 hospodářů, kteří obdělávali celkem 319,1 strychů orných polí (92,5 ha), v Bílsku příslušelo 13-ti hospodářům pole o celkové rozloze 190,2 strychů (55,2 ha). V Údrnické Lhotě měli>2 hospodáři pole větší než 60 strychů, 3 patřila půda s rozlohou mezi 30,1 – 60 strychy, 1 hospodařil na půdě o výměře 5,1 – 15 a 1 na půdě mezi 15,1 – 30 strychy. V Bílsku patřila 11-ti hospodářům pole s výměrou mezi 5,1 – 15 strychů, 1 pole nad 60 strychů a 1 pole mezi 30,1 – 60 strychy. Poddaní obou obcí vykonávali třídenní trojspřežní koňskou robotu, dvou- a jednodenní ruční robotu, Údrnická Lhota pak i jeden a půldenní koňskou robotu dvojspřežní. Koňskou robotou bylo z Údrnické Lhoty povinno celkem 6 poddaných, ruční robotou 3, z Bílska robotovali s koňským dvojspřežím 2 poddaní, ruční robotu vykonávalo 16 poddaných. Většina obyvatel Údrnické Lhoty se živila též předením, v Bílsku pak katastr evidoval také 1 řezníka, 1 řešetáře, 1 šafáře a 1 panského mlynáře (CHALUPA, A. – LIŠKOVÁ, M. – NUKLÍČEK, J. – RAJTORAL, F. (ed.). Tereziánský katastr český. Sv. I. Praha 1964, s. 169 a 184.).

Roku 1791 scelil do své správy alodiální i fideikomisní části schlikovského panství Josef Jindřich Schlik. V roce 1835, kdy rodinný majetek spravoval jeho syn František Josef Jindřich Schlik, příslušely Údrnice a Únětice k panství Staré Hrady, Údrnická Lhota a Bílsko k panství Veliš-Vokšice. Sommerova topografie Čech uvádí v Údrnicích (Audrnitz) 55 domů a 346 obyvatel, kostel sv. Martina, školu a 1 hostinec, v Úněticích (Aunětice) 27 domů, 166 obyvatel a 1 hostinec. Únětičtí hospodáři, jak Sommer ještě poznamenává, chovali tehdy „skutečně pěkné koně“. V Údrnické Lhotě (Lhota Audrnitz) bylo v roce 1835 17 domů se 104 obyvateli, v Bílsku (Bilsko) 39 domů s 226 obyvateli a navíc 1 panský hostinec a 1 panský mlýn (SOMMER, J. G. Königreich Böhmen statistisch-topographisch dargestellt. Band Nr. 3. Prag 1835, s. 101, 116 a 118.).

Z církevních dějin Údrnic do konce 18. století

První písemné zprávy vztahující se k církevním dějinám Údrnic, jsou datovány do druhé poloviny 14. století. Údrnice jsou v nich zmiňovány jako obec farní, spravovaná zemanským rodem Labouňských z Údrnic. S jejich vládou je spojen nepochybný vzestup obce – svědčí o něm nejen nově vybudovaná tvrz - sídlo Labouňských, a odtud i správní, hospodářské a vojenské centrum jejích okolních statků, ale také novostavba farního kostela sv. Martina, jehož základy byly položeny někdy počátkem druhé poloviny 14. století.

V rámci územně církevní struktury, která se na Jičínsku formovala po vysazení města Jičína (1297 – 1304), příslušela údrnická farnost k děkanství jičínskému - části arciděkanství hradeckého. Potvrzují to i Registra papežských desátků, z jejichž záznamů se také dovídáme, že údrnická farnost tehdy nepatřila k nijak zámožným - k roku 1369 odváděla pololetně jen 6 gr. papežských desátků, zatímco např. blízká Drahoraz byla povinna 36 groši, Kostelec 15 gr. a Chyjice 12 gr. (V.V. TOMEK (ed.). Registra decimarum papalium. Praha 1873, s. 92.).

Nejstarším nám známým údrnickým farářem byl plebán Bušek, který se připomíná roku 1377 jako svědek ve sporu o faru ve Žlunicích (TADRA, F. (ed.). Soudní akta konsistoře pražské. Část I (1373 – 1379). Praha 1893, s. 239, č. 332.). Zemřel pravděpodobně v roce 1389, nebo? tehdy byl údrnickým farářem jmenován plebán Blažej. Po něm převzal farnost plebán Jan, po jeho smrti v roce 1410 pak farář Václav. O něm navíc víme, že své místo v Údrnicích vyměnil v roce 1414 s farářem Adamem z Řitonic. Patronátní právo k údrnickému kostelu vykonávala v té době Zdena - vdova po Markvartovi z Údrnic a tehdejší majitelka obce. Z jejího podnětu bylo ve vsi v roce 1411 založeno věčné kaplanství nadané úroky z 8 kop gr., jimiž byli povinni někteří z údrnických hospodářů (k uvedeným datům viz EMLER, J. (ed.). Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim. Libri septimus. Ab anno 1410 usque ad annum 1419. Pragae 1886, s. 2, 24, 111 a 169.).

O dalších duchovních, kteří počátkem 15. století působili v Údrnicích, nás záznamy katolických církevních knih již neinformují - není proto vyloučeno, že během nadcházejících husitských válek (1420-1434) byla zdejší fara obsazena duchovními podobojí. Celé okolí se tehdy postupně stávalo územím kališnickým, v průběhu století 16. pak protestantským.>

Významným mezníkem v církevních dějinách obce byla především třicetiletá válka (1618-1648) a s ní spojená rekatolizace. V Údrnicích a okolních vsí prováděli obrácení obyvatel na katolickou víru jičínští jezuité, mezi jinými Matěj Burnatius, Vít Joanis a Adam Kramářský. Jejich úsilí však zpočátku nebylo úspěšné - potvrzuje to i skutečnost, že v Kopidlně působil až do roku 1639 luteránský kněz Havel Padovský. První katolický kněz – Jakub Michal Jaron z Rosensteina - byl do Kopidlna uveden teprve roku 1642. Údrnická fara během třicetileté války zanikla a nebyla již nikdy obnovena. Z farního kostela sv. Martina se tehdy stal kostel filiální, přidělený zpočátku ke Kopidlnu a roku 1787 pak k Libáni.

Z dob roboty v Údrnicích

V době roboty podléhaly Údrnice správě vrchnostenského úřadu se sídlem v Kopidlně. Jeho úředníci dohlíželi nejen na plnění všech povinností, jimiž byli poddaní vůči své vrchnosti vázáni, ale osvojovali si také, jak bylo tehdy běžně zvykem, právo na jejich záležitosti čistě osobní a rodinné. Bez souhlasu vrchnosti se tehdy např. nesměl žádný muž oženit nebo poslat svého syna na učení či do služby. Neplnění poddanských povinností pak vrchnost trestala tělesnými tresty i vězením: „Lid patřil pánům a tito mohli si s ním dle libovůle nakládati, a? byl vinen nebo ne...“ (SOkA Jičín, fond Archiv obce Údrnice (neusp.), Pamětní kniha obce Oudrnice (1927 – 1937) – odtud i další citace).

Kromě obyvatel povinných pánům robotou, byli v každé obci také rolníci od roboty zproštění. Většinou to byli největší gruntovníci, kteří se mohli z povinnosti pracovat pro vrchnost vykoupit penězi, nebo lidé vrchností jinak osvobození. Mezi ně patřili rychtáři dosazení pány, mlynáři na svých nebo panských mlýnech, krčmáři aj. V Údrnicích byl od roboty osvobozen krčmář z čp. 1 Matěj Kobrle.>

Lidé z Údrnic chodili nebo jezdili robotovat na panské dvory v Psinicích a Novém Dvoře. Jak se jim tehdy žilo, co vše museli vykonávat a jaké vztahy vládly mezi nimi a vrchnostenskými úředníky popisují některé vzpomínky pamětníků zaznamenané údrnickou obecní kronikou. Bolestivě prý působilo večer zabušení na okno a drsné zavolání panského drába „na robotu“. „Že lid dělal s nechutí a dle toho mnohdy práce na poli vypadala, jest logické. I při té dřině a pod karabáčem byli však všichni veselí, zvláště ke konci před r. 1848.“ Jeden z údrnických pamětníků vyprávěl, že tím, kdo obveseloval ostatní, ačkoli byl za to často bit, byl prý V. Patka z čp. 11. Mezi několika tradovanými vzpomínkami, v nichž Patka sehrál svou roli, se vyprávěly i následující: „Od Libáně po obou stranách potoka k Psinicím a dále ke Křešicím táhla se luka. Byla senoseč. I přišel pan direktor shlédnout, jak práce pokračuje. Chtěl i na druhou stranu. Potok byl široký, plný vody. Lávky nikde, přeskočit nelze. I dovolil si nabídnouti Patka: ´Jemnostpane, my bychom s Vodičkou podrželi podávky, sednou si na ně, a my jich přeneseme.´Pan direktor přikývl. Muži si vysoukali nohavice, a dali se se vzácným břemenem na pochod. Uprostřed potoka vypískl Patka, jako by ho něco štíplo do nohy, pustil podávky a jemnostpán byl v lázni. Večer dostali oba po 25 ranách holí.“

Jindy prý, když všichni pracovali od časného rána, a poledne, s nímž robotu ukončovali se jim zdálo být daleko, dostal Patka nápad: „Na jeho návod smekli všichni čepice, sepjali ruce, někteří i klekli a modlili se. ´To už je poledne?´ptá se nahluchlý mušketýr. Někteří robotníci kývali hlavou, někdo prořekl, že na Ledkovách zvoní. ´Vypřahat!´ poručil mušketýr. Pojezdný byl udiven časným návratem jejich, ale najednou se rozkřikl: ´Co tu chcete, vždy? je deset hodin?´Nastalo vyšetřování, původce vypátrán a potrestán opět 25 ranami.“

V řadě dalších vzpomínek se pak údrničtí pamětníci vraceli také k jednomu z panských direktorů. O tom, jak pan direktor Němec rozuměl hospodářství vypravovali mj.: „Po jeho příchodu na panství ukazoval mu šafář chlévy a vykládal, jaký užitek dají domácí zvířata. Kráva vedle mléka dá jedno, někdy dvě telata ročně. Došli na vepře. Svině mívá ve dvou letech až třikrát selata, v počtu až šestnácti. Zamyslil se pan direktor, poručil krávy odstranit a zavést chov vepřů: 16 mláďat je více než dvě.“ Když jindy při senoseči táhlo až 30 sekáčů za sebou a náhle se všichni zastavili, aby nabrousili své kosy: „…ptá se jemnostpán mušketýra: ´Cože se sekáči zastavují, kamínkem po kose jezdí?´ Mušketýr odvětil, že tím si ulehčují práci, kosa jim lépe seká. To ulehčování pana direktora popudilo: ´Žádné ulehčování, kamínky zahodit a bez zastávky sekat!´Provedlo se, ale po posečení louky mohli sekáči začít znovu.“

Správní členění obcí po roce 1848, jejich demografický vývoj v letech 1880 - 1930

>Zrušením poddanství a roboty v roce 1848 zanikla také pravomoc vrchnosti nad jejími poddanými, zrušena byla patrimoniální (vrchnostenská) správa, stejně jako všechny robotní, finanční a naturální povinnosti zatěžující dosud poddanskou půdu. S platností od 1. ledna 1850 vešel v platnost zákon o novém správním členění, v jehož rámci byly Údrnice, Únětice, Údrnická Lhota i Bílsko začleněny do soudního okresu Libáň podřízeného okresnímu hejtmanství Jičín a odtud krajskému úřadu Jičín. Údrnice a Únětice měly statut samostatné politické obce, Údrnická Lhota byla připojena jako osada k obci Keteň, Bílsko se stalo osadou obce Drahoraz. Důvod, proč byla Údrnická Lhota připojena ke vzdálenější Ketni a ne k bližším Údrnicím, by mohla vysvětlit dosavadní rozdílná příslušnost obcí k různým částem schlikovského panství – Údrnice byly součástí panství Staré Hrady, kdežto Údrnická Lhota, stejně jako Keteň, přináležela k panství Veliš-Vokšice. Kronika Údrnické Lhoty k tomu však poznamenává, že obec se rozhodla pro připojení ke Ketni proto, že s Údrnicemi neměla příliš dobré vztahy (SOkA Jičín, fond Archiv obce Údrnická Lhota (neusp.), Pamětní kniha (1904 – 1939), s. 1.).

>

>Po reorganizaci státní správy v roce 1868 zůstaly sledované obce součástí soudního okresu Libáň, který byl začleněn do nově vzniklého politického okresu Jičín. Bílsko bylo tehdy odděleno od Drahorazi jako samostatná obec. Příslušnost Údrnic, Únětic, Údrnické Lhoty i Bílska do jičínského okresu pak byla zachována i v letech následujících. Výraznější změnu přinesl rok 1921, nebo? tehdy byla Údrnická Lhota oddělena od Ketně a stala se obcí samostatnou.

>

>V roce 1880 bylo v Údrnicích evidováno 577 obyvatel v 76-ti domech, o deset let později 545 obyvatel v 83 domech. Roku 1900 měla obec 565 obyvatel a 84 domů, do roku 1910 klesl počet zde žijících obyvatel na 474, počet čísel popisných se však zvýšil na 89. Podobný vývoj zaznamenala obec i v letech následujících, takže roku 1921 měla 469 obyvatel a 91 domů, roku 1930 pak 454 obyvatel a 110 domů.

V Údrnické Lhotě bylo k roku 1880 hlášeno 158 obyvatel žijících v 18-ti domech. V roce 1890 měla obec 140 obyvatel a 21 čísel popisných, v roce 1900 tu bylo při stejném počtu domovních čísel evidováno 149 obyvatel, roku 1910 pak 120 obyvatel. O jedenáct let později žilo v obci 117 obyvatel ve 22 domech, v roce 1930 14 obyvatel ve 28 domech.

Únětice měly roku 1880 169 obyvatel a 30 domů, o deset let později 205 obyvatel a 29 domů. V roce 1900 zde žilo 197 obyvatel ve 30-ti domech a v roce 1910 190 obyvatel ve 33 domech. V roce 1921 bylo v obci evidováno 171 obyvatel a 37 čísel popisných, roku 1930 pak 164 obyvatel a 36 čísel popisných.

V Bílsku žilo roku 1880 298 obyvatel ve 43 čísel popisných, roku 1890 již 329 obyvatel v 50-ti číslech popisných. Roku 1900 bylo v obci evidováno 312 obyvatel a 53 domů, o deset let později 345 obyvatel a 54 domů. V roce 1921 měla obec 312 obyvatel žijících v 55-ti domech, roku 1930 pak 275 obyvatel v 64 domech.

Údrnice a prusko-rakouská válka (1866)

V červnu roku 1866 zasáhla Jičínsko prusko – rakouská válka, jíž vyvrcholily mnohaleté spory Pruska a Rakouska soupeřících o politickou převahu ve vedení tzv. Německého spolku. Jedna z rozhodujících bitev celé války se odehrála 29. června 1866 nedaleko Jičína - válečnými událostmi trpělo tehdy nejen město samo, ale také jeho okolí. Autentické svědectví vracející se k událostem války a k jejímu dopadu na obec Údrnice zachovala ve svých záznamech údrnická obecní kronika: „Toho dne [28.6.1866] táhlo celé odpoledne k Oudrnicům rakouské vojsko, po cestách od Libáně vysílené. Obyvatelé zdejší poskytli rychle a ochotně vysíleným vojínům chleba s máslem a vodu ze studně usedlosti č. 14, stojící u samé silnice - byla pro vojáky vyčerpána k pití veškerá voda za dotyčné odpoledne. Za vojskem rakouským táhlo záhy vojsko pruské, jež rozbilo si veliký tábor na lukách na „Nevděku“. Prušáci odpočívali a vařili si pokrmy, když v tom bylo zatroubeno znamení „na poplach“, vojsko nepřátelské v největší rychlosti opustilo tábor na „Nevděku“ a spěchalo za vojskem rakouským směrem přes Vrcha k Jičínu , kdež byla svedena neš?astně památná bitva. Vojsko pruské zanechalo tehdy ve spěchu na lukách na „Nevděku“ mnoho nedovařeného masa, kávy, rýže a chleba, kteréžto pokrmy rozebrali si lidé z „obce“ nad rybníkem, tehdy dosti chudí [„obcí“ rozuměj horní část Údrnic zv. „Na obci“ – dole vroubena rybníkem>Zbirov]. Pak nastala cholera – bezprostředně v celých Čechách – mnoho mrtvých právě v „obci“ – až 3 rakve neseny odtamtud najednou na zdejší hřbitov, tam v největší rychlosti uloženy do země časně ráno, bez zvonění i bez církevního výkropu.

S vojsky přišla do zdejší krajiny také zvěst, že berou mladé lidi na vojnu, z toho ovšem mezi mladými muži povstal pochopitelný strach i v Oudrnicích, takže většina jich opustila zdejší bydliště i s rodinami a pospíchala odtud do vesnic za Kopidlnem. Do Chotěšic k hostinskému Tomáši Horčičkovi uchýlili se z Údrnic rolníci František Horčička s rodinou, Václav Balda s rodinou a manželka Václava Tesaře s dětmi a ještě jiní mladí mužové, již schovali se v tamějších lesích, kdežto ženy zůstaly tam v hospodě. Václav Tesař, zůstavší doma, měl dle své povahy příkré nedorozumění s pruskými vojíny, načež byl nucen utéci a sice „na Letkova“ u Kopidlna. Všichni tito uprchlíci vrátili se už po čtyřech dnech domů, ale nalezli příbytky své vypleněné, nechali zde totiž při útěku všechno své hospodářství pod ochranou starých lidí. Avšak za jejich nepřítomnosti přitáhli sem uprchlíci z vesnic od Jičína s rodinami i s dobytkem a vzali zde bez překážky kde co bylo, čeho nepotřebovali zde, odvezli si domů: pokrmy, píci, ba i dobytek. Šatstvo, obilí, nádobí aj. v některých usedlostech bylo v této smutné době zakopáno ve stodolách. V usedlosti u Řeháčků „v hájku“ pekla selka vdolky právě když k nim vrazili Prušáci, ihned se chopili tohoto pečiva, ale nejedli dříve, dokud z něho nepojedl trochu hospodář, z obavy, aby snad nebyli otráveni. Rolníci zdejší musili poskytnouti vojsku rakouskému přípřeže – vozy a koně, kteréžto majitel většinou zpět nedostal, toliko náhradou zchromlé vojenské koně. Kolem Oudrnic ze strany severní byla polní úroda silně poškozena od vojenských hlídek.“ (SOkA Jičín, fond Archiv obce Údrnice (neusp.), Pamětní kniha obce Oudrnice (1927 – 1937).)

Počátky školy v Údrnicích, školní příslušnost obcí Údrnická Lhota, Únětice a Bílsko

Až do roku 1804, kdy byla v Údrnicích zřízena obecní škola, docházely údrnické děti do školy v Bystřici. Škola v Údrnicích>byla zpočátku umístěna v budově bývalé fary (čp. 10) a navštěvovaly ji jak děti z Údrnic, tak i z Údrnické Lhoty. Místní pamětníci vzpomínali, že jako školní třídu sloužila tehdy obytná světnice staré fary - vybavena byla dvěma staročeskými stoly s křížovými nohami a jednoduchými lavicemi.

Roku 1810 se údrnická škola stěhovala z fary do nově postavené budovy, která svému účelu sloužila ještě ve 20. století. Roku 1875 byla nová budova celkovým nákladem 5970 zl. přestavěna a také rozšířena o byt pro řídícího učitele. O šest let později byl škole postoupen blízký pozemek, který se proměnil ve školní zahradu. Protože počet žáků navštěvujících údrnickou školu velmi rychle rostl a brzy tak přesáhl omezenou kapacitu školy jednotřídní, byla roku 1884 - údajně přes protesty některých místních usedlíků – stávající jednotřídka rozšířena o třídu druhou. Vzhledem k tomu, že budova školy nedisponovala prostory, v nichž by mohla být nová třída zřízena, vyučovalo se zatím v chalupě čp. 4. Potřebná přístavba ke škole byla provedena v roce 1890.

Údrnickou školou prošla celá řada učitelů, z nichž někteří se nadlouho zapsali do paměti místních obyvatel. Nejstarším vzpomínaným, pravděpodobně vůbec prvním údrnickým učitelem byl „jistý Sokolář“ - prostý člověk, snad čeledín ze dvora, který uměl číst, psát a počítat, a proto mu bylo svěřeno obecní učitelování. Platem za vykonanou službu mu bylo školné, jímž byli žáci údrnické školy povinni, a navíc 3 korce pole v Údrnicích a ½ korce pole ve Lhotě Údrnické. Dalším pamětníky zmiňovaným učitelem byl Josef Straka, který v Údrnicích působil v letech 1848-1864. Provázela jej pověst výborného hudebníka a skladatele, autora valčíku na údrnické zvony. Dlouho se v obci vzpomínalo také na Hynka Šimka, který do údrnické školy nastoupil roku 1897 a učiteloval zde do roku 1910. Brzy po svém příchodu si prý získal důvěru místních obyvatel, nebo?: „…byl? on povahy dobré společenské, dovedl býti nejen dobrým učitelem ve škole, ale byl i dobrým vychovatelem dospělých.“ (SOkA Jičín, fond Archiv obce Údrnice (neusp.), Pamětní kniha obce Oudrnice (1927 – 1937) – odtud i další citace.) Byl také tím, kdo podporoval a činně přispíval k rozvoji kulturního a hospodářského života obce. Zasloužil se o založení místního hasičského sboru či Kampeličky a byl prý také nadšeným členem ochotnického divadla.>

Údrnickou školu navštěvovaly od roku 1923 i děti z Únětic, docházející dosud, stejně jako děti z Bílska, do školy v Drahorazi. O přeškolení Únětic k Údrnicím zažádali rodiče únětických dětí, „…jelikož je cesta pro dítky z Ounětic do Drahoraze velice neschůdná.“ Krkolomná, stále se stupňující cesta z Únětic do Drahorazi, v létě často rozbahněná a v zimě zavátá sněhem, byla údajně příčinou toho, že školou povinné děti z Únětic nedocházely do školy pravidelně, „…čímž byly velice poškozeny ku svému prospěchu, byly jim činěny výtky od pánů učitelů, tak samo i rodičové oněch dítek měli nepříjemnosti stran nezasílání jich do školy.“ Zemská školní rada, stejně jako Školní rada v Údrnicích žádosti Únětic bez výhrad vyhověly.

Zaznamenané lidové zvyky

Podobu některých lidových zvyků, které se po generace udržovaly v Údrnicích,>přibližují zaznamenané paměti starých údrnických usedlíků. K těm často popisovaným patří zejména zvyky provázející oslavy svateb a křtin.

Jeden ze starých údrnických svatebních zvyků byl spojen s tzv. „Kvadlány“. Tak nazývali sami sebe ti, kteří „zatahovali“, tj. provazem nebo latí přehrazovali silnici, po níž měli jet novomanželé. Ti si pak volný průchod museli vykoupit peněžitým odstupným, pohoštěním a výslužkou. Tento zvyk se jako jediný ze starých obyčejů udržoval v obci ještě ve třicátých letech 20. století – především prý proto, „ježto jsou při něm lehce k vydělání peníze.“ (SOkA Jičín, fond Archiv obce Údrnice (neusp.), Pamětní kniha obce Oudrnice (1927 – 1937) – odtud i další citace.). Dalším doloženým svatebním zvykem bylo např. „podstrčit nevěstě nastrojené nemluvně“ a samozřejmě i zpěv tradičních svatebních písní. Nápěv jedné z nich zachovaly písemné prameny: „Panímámo zlatá, otevřte nám vrata, vezmeme vám nevěstičku ze samého zlata.“

Oslavu křtin provázel v Údrnicích od roku 1898 zvyk vyvěsit na dům novopečeného otce červeno-bílý prapor s vyšitým nápisem „Křtiny“. Vyvěšení praporu bylo považováno za vyznamenání otce a protože pro něho mělo být překvapením, prováděli jej tajně, obvykle v noci jeho známí. Za to byl pak otec žádán, aby dal nějaké spropitné a aby prapor uschoval a při nejbližší příležitosti se ho „zbavil“ – tedy znovu někomu o dalších křtinách vyvěsil na stavení.

Lnářství v Údrnicích

Před rokem 1870 patřil k hlavním plodinám pěstovaným na venkově mj. len. Z doma vypěstovaného lnu se podomácku zpracovávalo plátno, do něhož se odívali jak členové rodiny, tak i jejich čeleď. Ta si ostatně plátno na košile a na kalhoty také vymiňovala jako součást odměny za vykonávanou službu. Lněné plátno bylo tehdy vůbec nejdostupnější a nejužívanější tkaninou venkovského obyvatelstva - šily se z něj oděvy pro dny všední i sváteční.

Náročný a zdlouhavý proces zpracování lnu a výroby lněného plátna tak, jak se tradičně provozoval právě v Údrnicích, přibližují dochované prameny a zaznamenané vzpomínky již nežijících údrnických pamětníků: sklizený len se v tenkých vrstvách rozprostíral na louky a po několik neděl se pak „rosil“ - vystavoval přirozeným účinkům tepla, rosy a deště. Poté, co náležitě vymokl, sbíral se a opatrně se sušil v sušárnách. Usušený se „třel“, aby se dřevnaté stonky rostliny rozemlely a oddělila se od něj samotná vlákna vhodná ke spřádání. Tření se provádělo nejdříve nahrubo, na tzv. kozlu - jednoduchém, doma vyrobeném přístroji podobném velkému zavíracímu noži. Dřevěné želko nože se zvedlo, pod něho se na střenky položil chomáč lnu a do něho se pak středním želkem tak dlouho tlouklo, dokud se jeho stonky nezbavily dřevnatých částí. Takto připravený len se znovu přesušil a znovu třel - tentokrát však jemněji, na přístroji zv. „potěračka“. Na to se len „vochloval“ - pročesával na „vochli“ (velké hřebíkovité hřebeny), takže se proužky jeho lýka rozdělily v jednotlivá vlákna, krátká vlákna se oddělila od dlouhých a srovnala se do rovnoběžné polohy.

Z vláken takto připraveného lnu se pak spřádaly nitě, a to buď za pomocí ručního vřetene nebo kolovratu. Kolovrat práci podstatně urychloval a usnadňoval, protože kromě spřádání nití umožňoval zároveň jejich navíjení na cívky. Napředené nitě se navinuly na tzv. moták, přičemž kola otočených nití se počítala za 1 „pásmo“, 20 pásem pak za „přadeno“. Jiné byly svazečky nití určené na prodej – byly menší a říkalo se jim „štěničky“. Do 1 štěničky se počítalo 10 pásem a platilo se za ně 10 krejcarů, zatímco 1 přadeno dobré lněné příze stálo 11 – 12 krejcarů.

Doma zpracovaná příze se nosila bělit na bělidlo v Rabačově u Nové Paky, které bylo široko daleko jediné. K vybílené přízi se pak přikoupila příze červeně nebo modře zbarvená a nechalo se tkát plátno na cíchy. Z lněné příze se tkalo plátno nejenom hrubé, ale i jemné – z toho se po obarvení šily šaty a slabé košile zv. tenčice – „…děvčata se tehdy tak pěkně vystavovala v plátěných šatech a hoši v tenčicích se širokými rukávy jako dnes v v drahém hedvábí.“ (SOkA Jičín, fond Archiv obce Údrnice (neusp.), Pamětní kniha obce Oudrnice (1927 – 1937))

Z lněného semene se kromě toho lisoval olej – místu lisování se říkalo „zábojna“. Údrnicím byla nejblíže zábojna v Sedlišti. Pěstování lnu se údrničtí hospodáři věnovali intenzivně až do 70. let 19. století, poté se zaměřili na pěstování řepy cukrovky. Řada z nich se totiž stala akcionáři nově založeného libáňského rolnického cukrovaru a měla tak povinnost řepu pěstovat a libáňskému cukrovaru odvádět.

Řepaření v Údrnicích

Po roce 1870, kdy byl postaven libáňský cukrovar a mnozí z údrnických rolníků se, dle svých finančních možností, stali jeho společníky, začala se v obci ve velkém pěstovat řepa cukrovka. Podle vyprávění starých pamětníků se údrničtí tehdy řepu teprve učili pěstovat, a to zpočátku s pomocí dosavadního, stále ještě primitivního zemědělského nářadí a postupem odpovídajícím jednoduchému způsobu zemědělství, na který byli po staletí zvyklí. Postupem času se začalo pořizovat modernější nářadí - k hubení plevele, ke kypření půdy, secí stroje apod. - a zaváděly se také pokrokovější zemědělské metody, které pěstitelské úspěchy zmnohonásobily. Brzy se tak v údrnickém katastru vypěstovalo průměrně 90 q z 1 korce pozemku, což byl výnos tehdy abnormální.

V sedmdesátých letech 19. století se za 50 q řepy platilo kolem 1 zl. a během let pak její cena ještě stoupala. V čase před první světovou válkou se za 1 q řepy platilo 2.40 K, v době poválečné konjunktury až 28 K. Poměry ve výkupu pak ovlivnil zejména vznik konkurence, kterou od roku 1919 představoval cukrovar v Rožďalovicích, zakoupený od panství Lobkoviců a přeměněný na rolnický akciový cukrovar. Zatímco dosud chodívali rolníci svou řepu do cukrovarů prodávat sami a nezbývalo jim přitom než přistoupit na diktovanou výkupní cenu, vznikly nyní podmínky pro odbyt řepy příznivější. V Údrnicích se brzy vytvořila početná skupina těch, kteří chtěli řepu prodávat výhodněji, za ceny nabízené rožďalovickým cukrovarem. Protože však libáňští nechtěli připustit, aby došlo k odtržení kontingentu řepy z Údrnic a okolních vsí, začali po vsích řepu nejen osobně vykupovat, ale byli také ochotni o její ceně diskutovat – tomu se tehdy všeobecně říkalo „kontrahování řepy“. Údrnická obecní kronika k tomu dodává, že místní řepaři patřili v obvodu libáňského cukrovaru procentuelně k největším, řepu dodávali nejdříve, nejlepší kvality a s největším plošným výnosem. O tom, že libáňský cukrovar v boji s konkurencí nešetřil svědčí i to, že poskytl Údrnicím zdarma řeposecí stroj, 2 nové ledkovače, dotaci na správu cest apod. a že výkupní ceny, které stanovil, přesahovaly jeho tehdy již značně omezené finanční možnosti. Libáňský cukrovar byl však vzhledem ke svým stále se prohlubujícím problémům nucen vstoupit do cukrovarnického kartelu a tím konkurence zanikla. Páni přestali vykupovat po vsích a výkupní cena řepy začala znovu klesat až se ve třicátých letech zastavila na 14 K 70 hal za 1 q.

Ze spolkového života obcí na přelomu 19. a 20. století

Jedním z prvních spolků založených v Údrnicích byl Sbor dobrovolných hasičů. Ustaven byl v roce 1897, krátce poté, co údrničtí na návrh svého obecního starosty Josefa Řeháčka zakoupili novou obecní stříkačku. Do nově založeného spolku, jehož velitelem byl zvolen starosta Řeháček, byli přijati také zástupci Údrnické Lhoty. Spolkovými členy se stali mj. starosta Údrnické Lhoty František Tesař či řídící učitel v Údrnicích Hynek Šimek. Hned následujícího roku obdržel Sbor zemskou subvenci a peněžitý příspěvek od hraběte Ervina Schlika i majitele libáňského cukrovaru Davida Blocha.

V roce 1904 uspořádali údrničtí hasiči hasičský župní sjezd v Údrnicích, často se tehdy účastnili také různých župních sjezdů v okolí, národních slavností, církevních průvodů, a kromě toho pořádali pravidelné plesové zábavy, které se: „…většinou dobře vyváděly a bývaly hojně navštěvovány i přespolními hosty.“ (SOkA Jičín, fond Archiv obce Údrnice (neusp.), Pamětní kniha obce Oudrnice (1927 – 1937) – odtud i další citace.) Jejich účast při likvidaci požárů pak byla, jak poznamenává údrnická obecní kronika: „…velmi živá“. Jen v letech 1898 – 1908 zasahoval Sbor v samotných Údrnicích nebo okolních vsích více než desetkrát.

Za první světové války byla činnost Sboru, podobně jako jiných spolků omezena, především proto, že mnoho jeho členů odešlo na frontu. Po válce se pak Sbor obnovil, a to znovu pod předsednictvím Josefa Řeháčka. Na počest tohoto svého dlouholetého velitele, uspořádali údrničtí hasiči v roce 1935, při příležitosti jeho 70. narozenin, velkou oslavu. Slavnost jubilea se konala v údrnickém hostinci pana Kobrle a zúčastnili se jí zástupci všech okolních sborů: „Hostinec u Kobrlů by zařízen restauračně a na postaveném divadelním jevišti proveden byl jako první číslo programu živý obraz: Ochrana vlasti hasičstvem.“ Po uvítací řeči župního místostarosty, recitaci básní v provedení dětí z Bílska a při osvětlené „70“ byl Josefu Řeháčkovi odevzdán diplom. „Následovala řeč župního jednatele a volná zábava, která se protáhla hodně přes půlnoc.“

V roce 1897 byl v Údrnicích kromě hasičského sboru založen také divadelní spolek. Do vypuknutí první světové války, která jeho činnost přerušila, sehrál přes 30 divadelních představení, všechna pod vedením tehdejšího řídícího učitele Hynka Šimka. Po válce spolek svou činnost sice obnovil, již v roce 1921 však ustoupil divadelním aktivitám nově utvořené Jednoty sokolské. Údrnické divadlo, po roce 1921 zcela v režii Sokola, postupem času z různých příčin upadalo až se jej roku 1932 ujal místní republikánský dorost.

Někteří z obyvatel Údrnic a Údrnické Lhoty byli členy Selského banderia okresu Libáňského, které se ustavilo roku 1898. Účelem spolku bylo, jak formulovaly jeho stanovy: „[…] a) podporovati a zušlech?ovati chov koní, b) cvičiti členy v jízdě koňmo, c) zúčastniti se výletu a vyjížděk do okolí za příčinou prohlédnutí a seznání hospodářsky důležitých míst, d) zúčastniti se pohřbů zemřelých členů sdružení.“ (SOkA Jičín, fond Archiv obce Údrnická Lhota (neusp.), Pamětní kniha (1904 – 1939) – odtud i další citace.). Kromě toho organizovalo Banderium přednášky z různých oborů mimo přednášek politických, pořádalo společenské zábavy, založilo a vedlo společnou knihovnu a čítárnu, zúčastňovalo se všech význačných národních slavností „[…] a svou ukázněností a svým krásným a uchvacujícím dojmem reprezentovalo důstojně zdravé ještě jádro rolnického stavu.“ Jeho členové se odívali do stejnokroje, který byl inspirován krojem Banderia soboteckého. Dědicem tradice banderií se staly později zakládané Selské jízdy.

Poměrně sporé jsou informace dokumentující spolkovou činnost v Úněticích a Bílsku. V Úněticích byl úředně registrován hasičský sbor založený v roce 1910 a Vodní družstvo, které svou činnost provozovalo již roku 1910.

V Bílsku byl v roce 1909 založen hasičský sbor, o němž se z písemných pramenů dovídáme pouze tolik, že jej roku 1931 tvořilo 28 členů činných, 1 zakládající a několik členů přispívajících (SOkA Jičín, fond Archiv obce Bílsko (neusp.), Pamětní kniha obce Bílsko (1925 – 1931)). V roce 1922 se zde ustavil Divadelní spolek Thalia pro Bílsko, Ounětice a okolí, který se kromě toho, že pořádal divadelní představení, staral také o vedení obecní knihovny.

První světová válka

O tom, jak první a druhá světové válka zasáhly do života místních obyvatel, nám obecní kroniky ani jedné ze sledovaných obcí nezanechávají téměř žádná svědectví. Z mála zaznamenaných vzpomínek se dovídáme jen o některých událostech spojených s první světovou válkou. Nejvíce se přitom dovídáme z kroniky Údrnické Lhoty, která zaznamenává hned prvopočátky světové války, totiž vyhlášení mobilizace:

OÚ Údrnice 2005 | vytvořeno redakčním systémem Obecniurad.net od 2best